Myslivci jsou na honu. Jeden omylem postřelí druhého a nastane velká panika. Zavolají doktora, který po příjezdu konstatuje smrt a dodává: hoši, on by možná i přežil, ale to by jste ho nesměli vyvrhnout.
Ruští „osvobozovatelé“ postupují východem Ukrajiny. Po dlouhých hodinách střelby se najednou bojiště uklidní a ruský Voloďa řekne kamarádovi, že si potřebuje odskočit, ať počká na místě.
Ten souhlasí a čeká. Uběhne pět minut. Pak deset minut. Půl hodina. Hodina. Voloďa se stále nevrací. Jeho kamarád o něj začne mít velký strach, že ho zabili. Po téměř hodině a čtvrt se Voloďka vrátí a bez náznaku vysvětlení podá spolubojovníkovi cigaretu. „Kdes byl tak dlouho? Myslel jsem, že už tě dostali!“...
Jde starší paní parkem a vidí, jak malý chlapec jede v autíčku, který má tvar mašinky. Mašinku má přivázanou za šourek jeho pejska.
Paní vidí, jak se pejsek trápí, tak povídá chlapečkovi: "Kdybys ten provázek přivázal pejskovi na vodítko ke krku, tak by tě ten krásný pejsek určitě táhl o něco rychleji."
"To by mě asi táhl rychleji, ale zase bych přišel o sirénu."
Kastelán provází výpravu po hradě.
Když přijdou do rytířského sálu, objeví se v protějších dveřích bílá ženská postava.
Kastelán na ni ukáže a říká:
"Protože každý hrad má svoji bílou paní či jiné strašidlo, představuji vám i já svoji manželku."
Tatínek s maminkou večer souloží v ložnici. Zezadu, natvrdo, pelesti skřípají...
V tom se ve dveřích objeví zděšený synek. Když to vidí, úlekem zakřičí a uteče pryč.
"Doprdele," uleví si tatínek, oblékne si župan a vyrazí do synkova pokoje, aby mu vysvětlil, co právě viděl.
V pokoji nikdo není, dveře otevřené, průvan...
Hledá ho neúspěšně po celém patře, až ho napadne sejít do přízemí, tam co bydlí babička.
Dveře od babiččiny ložnice jsou pootevřené, tak tatínek nakoukne dovnitř. Zděsí se...