K doktorovi se přibelhá kovář...

K doktorovi se přibelhá kovář se škaredě pochroumanou nohou. Doktor se ho ptá, co se mu stalo. Kovář se pustí do vyprávění.

„Před 36 lety jsem přišel sem do města do učení k mistru Vávrovi.“

„Mluvte, prosím vás, k věci, tu nohu snad nemáte v tomhle stavu 36 let.“

„To nemám, ale souvisí to s ní. Mistr měl překrásnou dceru. Když jsem se první noc ukládal ke spánku, přišla za mnou a sladce se mě zeptala, jestli něco nepotřebuji. Já jsem ji ujistil, že ne. Druhý večer přišla zase, v tenké noční košilce, a položila mi stejnou otázku. Já jí řekl, že se mám výborně a neschází mi vůbec nic. Další večer přicupitala skoro až za tmy a neměla na sobě naprosto nic. Špitla, jestli pro mě může něco udělat, a stěžovala si, že je jí zima. Já na to, že mi nic nechybí, že si kvůli mně nemusí dělat starosti a mrznout, ona se rozbrečela a práskla dveřmi.“

„Prosím vás, řeknete mi už konečně, co se vám stalo s nohou?“

„Proto vám to přece vyprávím. Dneska ráno mi došlo, co tím tenkrát myslela a jakej jsem byl vůl, praštil jsem vzteky pětikilovým kladivem do zdi, ono odskočilo a přerazilo mi tu zatracenou nohu!“