Paní Komárková přijde domů a vidí, že si manžel balí kufry.
„Co to děláš?“ ptá se.
„Ale, slyšel jsem o městě, kde mají málo mužů, a tak tam ženy dávají chlapům za soulož pět stovek. Tak tam jedu.“
Paní Komárková nic neřekne a začne rovněž balit.
„A kam jedeš ty?“ ptá se pan Komárek.
„Jedu za tebou. Hrozně by mě totiž zajímalo, jak s tou pětistovkou na rok vyžiješ!“
Uprostřed výroční noci dvacet let po svatbě se manželka najednou probudí a říká si:
„Copak mně ten můj asi koupí, přeci jen jsme spolu dvacet let, určitě to bude něco drahého, asi norkový kožich.“
Po chvíli se vzbudí opět a říká si:
„Ale ne, on mě moc miluje, to nebude kožich, ale možná diamantový náhrdelník.“
Za chvíli se vzbudí celý zpocený manžel a říká si:
„Já se na to vykašlu. Kdybych ji tehdy zabil, tak mě právě dnes pustili!“
„Dcera se mi přiznala, že se chcete vzít. Dohodli jste už den svatby?“ ptá se otec budoucího zetě.
„Tenhle problém jsem přenechal na vaši dceru.“
„A sňatek bude církevní nebo civilní?“
„O tom rozhodne vaše žena.“
„A z čeho budete žít?“
„To, prosím, záleží na vás!“